Moje cesta k poporodnímu doprovázení

S mými dětmi mám za sebou 8 prokojených let. Zažila jsem chvíle bezproblémového kojení. Stejně tak se mi ale nastřádaly zkušenosti s bolavými bradavkami, kojením během těhotenství a tandemovým kojením, dlouhodobým bojkotem, kojením pouze z jednoho prsa, odstříkáváním a dalšími příhodami provázejícími kojení. Byla jsem tam. A stále jsem. Všechny tyto zkušenosti mi pomáhají vcítit se do vás a vašich trablů s kojením.

Ještě před těhotenstvím jsme se zamilovali do myšlenky kontaktního rodičovství. Teď už se více mluví asi o vztahovém rodičovství nebo o attachment parenting. Můj muž do toho naskočil spolu se mnou. Stále je to přístup k dětem a rodičovství, ze kterého vycházím. Přístup, ve kterém na prvním místě je vztah rodiče s dítětem. S láskou jsme naše děti nosili v šátcích a později v nosítkách. Spali jsme s nimi v posteli. Více i méně úspěšně jsme se snažili o bezplenkovou komunikační metodu. Dnes vnímám, že to vše jsou jen prostředky k tomu, jak s miminkem spolu komunikovat a být si blízko. Ale není potřeba je brát dogmaticky.

Naše rodičovská cesta začala v roce 2015 ztrátou našeho prvního miminka v raném těhotenství. Což odstartovalo hledání naší vlastní cesty k porodům i mateřství. Na šestinedělí jsme se vždy připravovali, ale hodně jsem se to s mužem snažili urvat sami. Čím více dětí jsme měli, tím více výpomoci v prvních měsících po porodu jsme si dopřávali. S postupujícím časem jsme se naučili také více s pokorou a vděkem přijímat pomoc v náročných situacích a nebrat ji jako naše selhání. To stejné předávám ženám dál. Připravme si na šestinedělí to, co jde, naplánujme si, co lze naplánovat předem a potom si říkejme o pomoc a péči. Zapojujme naše široké okolí do starosti o naši rodinu. A potom v budoucnu, až budeme my mít sílu, můžeme tuto energii svému okolí zase vracet.

Vnímám, že je důležité nesnažit se životem proplouvat jako jednotlivec, jen sám za sebe. Ale propojovat se se svým okolím, budovat pevné vztahy a vytvářet si kolem sebe podpůrnou síť, která se drží navzájem.

Čím více se dozvídám o ženském těle a jeho fungování, tím větší vášní se pro mne stává, vést ženy k péči o sebe. Podporovat je v dopřání si času po porodu na regeneraci a výživu těla, i duše. Stejně tak vnímám jako důležité opečování emocí a vyslechnutí ženy a jejích obav, trápení i radostí. Protože psychika po porodu může být velmi křehká. Sama jsem si zažila, že dno mateřské psychiky může být hluboké a když se na něj spadne, tak se těžko leze ven. A vždy se to zvládá líp, když na to nejsme sami. I proto teď působím jako dobrovolník v organizaci Úsměv mámy, která se problematice mateřské psychiky věnuje.